Kapitola Třetí
„Abych vám to mohl převyprávět, musíme se vrátit do minulosti.“
„Na začátku tady byla jen temná mýtina. 11. listopadu 1135 se hrad dostavěl. Aby se mohlo postavit i pravé křídlo hradu, musela se vykácet část lesa. Můj pán říká, že v lese žilo a žije mnoho kouzelných bytostí a vykácení lesa je rozzuřilo. Proklely pána a z toho se stal vampýr. Ve dne člověk a v noci netopýr. Proklely ho proto, aby prožil to, co ony. Boje mezi lidmi a kouzelnými bytostmi. Hodně kouzelných bytostí, převážně vampýři, byly vykázány z Dračího lesa. Hodně vampýrů se pak usadilo zde ve Vampýrském hradu.“ „Mám otázku,“ skočila mu do řeči Lea, „na rozcestníku je napsáno Mrtvý hrad. Proč?“ „Ano. K tomu se dostaneme později. Na dlouhou dobu se na hrad zapomnělo. V 1. světové válce bojovalo mnoho vampýrů. A mnoho z nich i zabili. Ti, co přežili, odešli do země zapomnění, pro vás Austrálie. Pak se zase na hrad zapomnělo. Protože vampýři, co zemřeli, bojovali jménem mého pána a tohoto hradu, dostal hrad jméno Mrtvý hrad.“
„Páni. A to je pravda?“ Zeptal se nadšeně Damon. „Pravda to bude tehdy, kdy tomu uvěříš. Když věřit nebudeš, pravda to býti nemusí,“ pověděl hrdě Tristan Torsten. „Jak se jmenuje váš pán, smím-li se zeptat?“ Ptala se Isabell s rozzářenýma očima. „Upton. Upton z Dakaru,“ odpověděl Tristan Torsten a koukl na hodinky. Za pět minut šest, pomyslela si Isabell, která koukala Tristanovi Torstenovi přes rameno. Všichni se pomalu zvedli a vydali se po schodech do velké jídelny. V jídelně sedělo mnoho dětí. „Isabell, Leo. Každý pokoj sedí s jiným pokojem a s pokojem druhé školy,“ volal pan Roosevelt přes celou jídelnu. „Tak co, jak budem sedět,“ vmísil se do řeči dívek Beno. Dívky se na něj vyčítavě podívaly. „Nevidíš, že se spolu bavíme!“ Rozčílila se Lea a vydala se k prvnímu volnému stolu, který viděla. Velký kulatý stůl s čistě bílým ubrusem a vázou růží se obsadil rychle. Lea, sedící mezi Isabell a Maudem, se začala ládovat malými chlebíčky, které jim přinesla starší žena. „Ahoj. Smíme si přisednout?“ Zeptala se dívka s nápadně hustými vlasy zapletenými do tlustých copů. Stála mezi dvěma identickými dívkami. „Já jsem Rovena a tohle je Roxana,“ řekla hrubím hlasem jedna s dvojčat. Lišily se pouze barvou vlasů a barvou oblečení. Jedna měla černé, druhá červené vlasy. Isabell přikývla a ukázala na volná místa. „Já jsem Isabell a tohle je moje nejlepší kamarádka Lea,“ usmála se na dívky a pak na Leu. „Promiňte, já se nepředstavila. Jsem Maja,“ řekla dívka a prohrábla si husté tmavé vlasy. Za jejími zády se objevil mladý bledý kluk se světlounkými vlasy. Hned k němu přiklusal jiný. „Majo. Můžem si přisednout?“ Zeptal se bledý kluk. Maja tázavě pohlédla na Isabell. Isabell kývla. „Damone! Ty jeden arogantní idiote!“ Vykřikla Lea, když viděla, že snědl všechny chlebíčky, které měli být celá jejich večeře. „Co se stalo?“ Otočila se na Leu Isabell. „Ten kretén sežral všechny chlebíčky!“ Stěžovala si Lea. „To je v poho. Přinesou další,“ uklidňovala jí Isabell. „Jen ať se jimi udáví,“ sledovala naštvaně Damona polykajícího poslední chlebíček. „Výborně. Už jste snědli všechny chlebíčky. Můžete se prosím odebrat do tanečního sálu. Budeme tancovat,“ usmívala se na děti starší dáma v roláku a teplácích. „Prosím. My je nesnědli. To snědl jen on. Mohli bychom dostat další?“ Zeptala se Maja. „Jistě. Pro vás cokoliv dívky.“ Stará dáma odešla a přišla s plným košíčkem s chlebíčků. Po chvíli se jídelna začala vyprazdňovat. Už zůstal jen jejich stůl. Jedli pomalu. „A jak se vlastně jmenujete vy?“ Zeptal se Beno jednoho z kluků sedících naproti jemu. „Já jsem Kurt,“ odpověděl zrzavý chlapec. „Já jsem Leonidas.“ Bledý kluk se podíval na Isabell a začal si jí prohlížet. „Tak řekněte nám něco o sobě,“ začal navazovat konverzaci Kurt. „Moment. Neměli bychom jít do toho tanečního sálu?“ Zarazila ho Maja. Kurt poddajně kývl. Všichni se zvedli a šli k velkým dveřím. Přešli chodbu, až vešli do učebny. V učebně sice nikdo nebyl, ale byl slyšet hluk z vedlejší místnosti.
„Pánská volenka,“ volala stará dáma a vyzývavě hýbala pažemi. Ze sterého gramofonu začala hrát známá píseň od Galiny Wellsinski. Pár kluků se zvedlo. Ti, co se zvedli, šli za dívkami z druhé školy. Ostatní se jen rozhlíželi po děvčatech, párkrát zauvažovali, že se zvednou a vyrazí, ale rozmysleli si to, a další se po chvíli zvedli a šli pozvat dívku, která buď odmítla, nebo se zvedla a šla tancovat. Poslední, co seděli, se cítili špatně a také vyrazili pozvat zbytek holek. Za dalších několik minut všichni tancovali, nebo se o to alespoň pokoušeli. Všichni se bavili a smáli se, radovali se a oslavovali, ale zkazil jim to Tristan Torsten, když vešel, naštvaný a se zacpanýma ušima, do dveří a začal na ně řvát. Všichni v tu ránu ztichli. „Tancování se ruší. Tomuto muži to zřejmě vadí. Musíme respektovat místní pravidla,“ řekla stará žena milým hlasem a začala děti vyhánět ven z tanečního sálu.
„Je to protivnej plesnivej dědek. Měl si dát do uší špunty,“ volala Lea z koupelny. „S kym si vlastně tancovala ty?“ Ptala se Lea Isabell, když vyšla z koupelny a sušila si vlasy. „S tim Leonem?“ Sedla si vedle Isabell a sáhla po ovladači na velkou televizi. „Je to Leonidas,“ Isabell se zasmála a ovladač ji sebrala. „Je docela milej, ale myslela jsem, že bude trochu rozumnější,“ hlesla Isabell a zapnula televizi. „Pane bože. Proč tu maj telku, když jim nefunguje. To nemá logiku,“ reptala Lea a vyšla z velkého pokoje. „Počkej. Kam jdeš,“ vyzvídala Isabell a následovala ji. „Jdu ke klukům. Ti vědí, jak se zabavit,“ utíkala Lea po schodech až do společného pokoje.
Damon vytáhl malý tablet a pustil ho. „Je to tu strašný. Nejděsnější místo, který někdo mohl objevit. Bez Wi-Fi a daleko za městem.“ Lea kývla. „Musim s tebou souhlasit,“ sedla si vedle něho a dala mu ruku na stehno. Damon zčervenal jako rajče a nakonec vyzval i Isabell, aby si sedla v domnění, že bude žárlit a také mu dá ruku na stehno. „Nejsou tu ani zásuvky,“ stěžoval si Beno, kterému se vybil mobil hned, co přijeli. ‚Kolik asi může být?‘ Pomyslela si Isabell. „Kolik je?“ Zeptala se tentokrát nahlas. „Půl osmé,“ odpověděl ji mile Maud a pročísl si husté tmavě vlasy.
„Proč jdeme takhle pozdě večer ven?“ Ptala se naštvaně Lea. „Proto, aby ses měla na co ptát,“ cekl Beno a lstivě se usmál. „Protože pan Torsten vám chce ukázat krásy tohoto lesa, které jdou vidět jen při temné noci a při úplňku,“ vysvětloval pan Roosevelt a ukázal na Tristana Torstena, který se vynořil mezi dětmi a stoupl si vedle pana učitele. „Uvidíte kouzelné rostliny, kouzelná stvoření. Něco, o čem jste ani nesnili,“ vysvětloval Tristan Torsten a zubil se na děti tak, že se některé bály.
Les byl tajemný. Ozývaly se divné zvuky. Děti mlčely a čekali, co se stane. Byl z nich cítit strach. V čele šel Tristan Torsten a tvářil se šťastně, jako by se mu líbil strach dětí. Tristan Torsten šlápl na tlustou větev, kterou zlomil. Všechny děti vyjekly a se strachem couvly dál od Tristana Torstena. Ten se lhostejně zasmál a sešel z kamenné cestičky na lesní pěšinu zarostlou trávou. Po pěšince šli poměrně dlouho. Došli k vysoké skále, ve které byla díra, která měla zřejmě znázorňovat vchod. „Děti. Teď projdeme skálou, abychom se dostali na Fauní mýtinu. Držte se pohromadě. Nejlépe uděláte, když se chytnete za ruce, nebo za ramena. Prostě jakkoliv se chyťte, ale nepouštějte. Kdo se ztratí, potká našeho největšího nepřítele. SMRT,“ řekl Tristan Torsten a tvářil se vážněji, než když pan Roosevelt vysvětloval školní řád. Všichni se zalekly a couvali, čímž chtěli naznačit, že nikam nejdou. „Inu dobrá. Vypadáte, jako strašpytlové. Kdo se nebojí a chce vidět něco, co jiní neuvidí, stoupne si vedle mě,“ pokračoval nadšeně Tristan Torsten a pobízel děti mácháním rukou. Isabell, které přišel Tristan Torsten milý, si stoupla, jako jediná, vedle Tristana Torstena, který se usmíval od ucha k uchu, a vychutnával si strach dětí. Lea na ni zlostně pohlédla a vydala se k ní. „Nenechám tě s tím šílencem samotnou,“ špitla Lea a hrdě se postavila vedle Isabell. Damon též vystoupil z řady a připojil se k dívkám a Tristanovi Torstenovi. „Baby,“ zachechtal se Damon. Leonidas se k nim připojil a jemně pohlédl na Isabell. ‚Nechci, aby se ti něco stalo,‘ představila si pod tím pohledem Isabell. Zrzavý chlapec, Kurt, rychle doklusal k Leonidovi a poddajně se k němu postavil. Maja, Rovena a Roxana zůstaly stát u velké party dětí a neodvažovaly se k Tristanovi Torstenovi přiblížit. „Tak. Nikdo jiný už nejde. Fajn. Kolik nás je?“ Počítal Tristan Torsten a pokukoval po učiteli, který ho kontroloval. „Pět. Tak vyrazíme,“ otočil se ke zbytku zády a vešel do jeskyně. Pět dětí ho mlčky následovalo. „Leo, nemusela jsi chodit se mnou,“ řekla upřímně Isabell a koukala do země. „Možná nemusela,“ odmlčela se Lea, „ale já chtěla. Bojím se o tebe. Věř mi.“ Isabell přestala zírat do země a s úsměvem na tváři se na Leu koukla. „Já nic nevidim. To nemáte baterku, nebo něco, co by svítilo?“ Vztekal se Damon a snažil se pohlédnout na svou ruku, kterou neviděl. „Nepotřebujeme světlo. Za chvíli uvidíte proč,“ vysvětloval Tristan Torsten a ohlédl se, kdy dojdou do části, kde přijde ono překvapení. Zastavili se u výstupku ve skále. Na výstupku rostly malé květinky. Tristan Torsten se koukl na hodinky, které ukazovaly za minutu půlnoc. Všichni ztichli. Malé poupátko se začalo pomalu otevírat, a když se dostatečně otevřelo, světlo zahalilo celou chodbičku. Z pestíků se začaly hrnout hejna jemných zlatých paprsků. Okolní tyčinky se o sebe třely a začalo z nich lítat velké množství pylu. Od každého smítka pylu se odrazil jeden nebo více paprsků, které náhle změnily barvu. Smítka byla zbarvena do stejné barvy jako kvítek. Celé barevné spektrum rozzářilo celé chodbičku. Barevné paprsky létaly okolo všech přihlížejících. Ti byli ohromeni krásou všech barev a kouzelných kvítků. „Tak co? Jdeme dál?“ Zeptal se Tristan Torsten, zírající na děti, které ohromeně stály a měly otevřenou pusu dokořán. Pomalu se rozešli, ale nespustili oči ze světélkujících poupat. Když vyšli z jeskyně, odvrátili hlavou od poupat a upnuli svůj zrak na malé létající průsvitné chobotničky. Isabell se ohromeně přibližovala k jedné chobotničce. Pomalu natáhla ruku, aby byl její prst těsně vedle jednoho chapadla, které se rychle vlnilo. Opatrně se ho dotkla. „Isabell! Nedotýkej se jich! Jsou…“ Tristan Torsten ani nedokončil větu, když viděl, jak se Isabell sune pomalu k zemi.
Dny a noci plynuli. Lea za Isabell chodila každý den, ale i přes takový počet návštěv Lea nevěděla, jak se Isabell cítí. „Tak jak se Isabell má?“ Zeptal se Tristan Torsten Lei, která se na něj, nejdříve mlčky otočila, naštvaně podívala. „Jak se má?“ Řekla Lea výrazným hlasem. „Má se špatně. Už tři dny je v bezvědomí. Měl jste nás předem varovat, že potkáme vraždící něco, co potom omámí, nedej Bože, zabije Isabell.“ Lea se rychle otočila a odkráčela z jídelny. Tristan Torsten se za ní koukal, ale musel litovat sám sebe, protože noční výlet a zranění Isabell mu zkazil celkový dojem. Periferním viděním si všiml, jak Leonidas běží za brečící Leou, která ho vede do nemocničního pokoje, kde leží Isabell. „Isabell se prej nevzbudí ještě dlouho. Asi si jí budou muset odvést. Ale já,“ vzlykla Lea, „já nechci, aby odjela, protože jinak tu budu sama.“ Leonidas ji chytil za ruku a přivinul ji k sobě. „Neboj. Ona se probudí. Kde je?“ Lea ukázala na velké dveře. Leonidas ji pustil a vydal se ke dveřím. Nevěřil vlastním očím, když viděl, jak Isabell bezmocně leží na lůžku a sotva dýchá. „Má pavoučí mrtvici. To, čeho se dotkla, byl pavouk Maaghüry. Jen paralyzuje, ale není to dočasné. Podle výsledků analýzy, by se měla zítra večer vzbudit, ale to už bude v klidu doma u rodiny,“ řekla zdravotní sestra, když viděla Daria, s podhledem upřeným na Isabeliny bezmocné ruce. „Co?“ Vytrhl se ze snění. „Vy ji odsud chcete dát pryč?“ Sestra se na něj nejistě podívala a pak smutně přikývla. „Musela by se probudit dnes, aby si pro ni nepřijeli její rodiče,“ podala Dariovi složku a pomalu odešla. Leonidas si sedl na postel vedle Isabell a otevřel složku. „Takže pavoučí mrtvice, co to je za blbost. To by tě ten pavouk musel kousnout ne. A hlavně to, co tam lítalo, byly chobotnice. Sám Torsten to říkal…“ Leonidas se rychle otočil, když mu do řeči skočil Tristan Torsten, „ano, to jsem sice říkal, ale kdybych řekl, že to jsou pavouci, mnoho z vás by uteklo a tím přišlo o takovou podívanou s poučením a bez zjištění toho, že Isabell je taky jiné stvoření, tak jako ty.“ Leonidas odvrátil zrak a naštvaně pravil „jak jste se to dozvěděl? Jste nějaký špeh nebo co?“ Tristan Torsten zakroutil hlavou a koukl se do velkého zrcadla. „Ne. Jsem stejně jiný jako ty a mnoho z vaší třídy. Ty tři holky, co se s námi bály jít, to jsou elfky. Elfové se bojí všeho, co je pro ně nové. Tvůj kamarád, co za tebou pořád dolejzá, to bude skřítek. Ti si hledají pána a pak jsou jeho ocasem,“ víc zatím nevím. Leonidas se podíval na něj a hned na Isabell. „Co je ona zač?“ Tristan Torsten k němu přišel a chytil Isabell za ruku. „Z lidské ruky se toho dá vyčíst hodně. Například její temná minulost. Smrt rodiny, těžké stěhování, trauma a zhroucení, málo psychické podpory, ale také šťastná budoucnost. Hodně lásky a štěstí.“ Leonidas se na něj překvapeně podíval a zvedl obočí, „dozvěděl jsem se toho hodně o tom, co se dá vyčíst z její ruky, ale pořád nevim, co je zač.“ Tristan Torsten pustil ruku a zvedl se. „To zjistíš sám. Stvoření, co je ona zač, vyžaduje hodně pozornosti a lásky. To, že je v kómatu, neznamená, že tě neslyší. Mluv k ní a popisuj to, co okolo ní děje. Mělo by jí to prospět a vzbudit,“ Tristan Torsten se usmál a pomalu odešel. Mezitím, co Tristan Torsten odcházel, Leonidas Isabell chytil za ruku, přivinul ji k sobě a lehce políbil na tvář. Pomalu se zvedl a potichu odešel. Po Isabelině tváři pomalu stékala velká slza. Po chvíli ticha k posteli přiběhla Lea a rychle si sedla. „Ani bys netušila, co jsem teď viděla. Možná mě nevnímáš, ale slyšíš, tak ti to řeknu. Viděla jsem Mauda, jak se ocucává s Odettou u veřejných záchodů. Konečně pořádnej námět do našich školních novin. Bude trochu vzrušení,“ Lea se začala zvedat a klidně dodala, „to je všechno. Doufam, že se probudíš. Nechci, abys odjížděla.“